Za moruší černou do srdce Štiavnických vrchů
Na festival jsme vyrazili v sobotu 25. července brzy ráno z přibližně 160 km vzdálené lokality. Cesta trvala přibližně hodinu a půl a už samotná jízda byla krásným zážitkem. Slovenská krajina se pomalu probouzela do slunečného dne. Silnice se vinula mezi zalesněnými kopci, vinicemi a malými vesničkami s typickými venkovskými domy, jejichž architektura je pro tento kraj tak charakteristická. Během cesty jsem dokonce několikrát zahlédl moruše bílé rostoucí podél silnice, což jen umocňovalo očekávání z místa, kam jsme mířili.
Do Pukance jsme dorazili krátce po osmé hodině ráno. Přivítalo nás slunečné počasí a neobyčejně klidná atmosféra. Městečko působilo ospalým dojmem, jako by se teprve probouzelo do festivalového dne. Při procházce uličkami jsem obdivoval lidovou architekturu, kamenné domy i typické klenuté vstupy do starých vinných sklepů. V kombinaci s okolními vinohrady na mě celé prostředí působilo téměř středomořsky.
První ochutnávka přímo pod starou moruší
První zastávkou byla soukromá zahrada místního pěstitele, kde se konala komentovaná ochutnávka moruší černých přímo pod vzrostlým stromem. Za rozumné vstupné obdržel každý návštěvník krásnou dárkovou tašku. Největší radost mi udělal ručně točený keramický hrnek z tradiční pukanecké keramiky s glazurou a motivem moruší. Součástí byla také dřevěná lžička a informační materiály o festivalu.
U stromu už na nás čekal majitel a pěstitel, který ochotně vyprávěl o historii svého stromu, o pěstování moruše černé i o možnostech jejího množení. Po chvíli dorazil také jeden z hlavních hostů festivalu – britský badatel Peter Coles, autor knihy o moruších a zakladatel projektu Morus Londinium.
Protože je můj partner Angličan, rychle jsme se dali do řeči o moruších černých ve Velké Británii. Rozhovor se brzy stočil i k mým zkušenostem s jejich pěstováním v České republice. Peter Coles mě požádal, abych mu po návratu napsal o svých výsledcích, předal mi svou vizitku a projevil upřímný zájem o další spolupráci. Bylo to setkání, na které budu dlouho vzpomínat.
Pukanské kulinárium na náměstí
Poté jsme zamířili na pukanecké náměstí, kde už naplno ožíval festivalový ruch. Stánky nabízely sirupy, džemy, likéry, sladké speciality i další výrobky z moruší. Nechyběli ani prodejci ovocných stromků, přesto jsem mezi nabízenými sazenicemi pravou moruši černou tentokrát nenašel.
Velkým zážitkem byla také morušová zmrzlina. Měla výraznou chuť zralých plodů a jemná semínka jí dodávala zajímavou strukturu. Lehounce křupala mezi zuby, ale ani vzdáleně nepřipomínala tvrdší semena ostružin. Naopak – působila velmi příjemně.
Na náměstí se nachází také úvodní panel naučné stezky věnované moruši černé, který zve na přibližně čtyřkilometrovou trasu ke starým stromům, které jsou největším pokladem Pukance. Už v tuto chvíli jsem věděl, že právě komentovaná procházka mezi starými morušovníky na místních vinicích pro mne bude tím největším zážitkem celého festivalu. Už během dopoledne bylo jasné, že festival si získává stále větší oblibu. Návštěvníků přijely desítky a celé městečko příjemně ožilo.
Jak poznat pravou moruši černou
V deset hodin jsme se přesunuli do soukromé zahrady, kde přednášel slovenský odborník Ľudovít Vašš z projektu domovstromov.sk.
Velmi poutavě vysvětloval rozdíly mezi pravou moruší černou (Morus nigra) a běžnými morušemi bílými nebo jejich kříženci. Praktické zkušenosti doplňoval množstvím zajímavostí z pěstování a ochotně odpovídal na nekonečnou řadu dotazů. Právě obrovský zájem návštěvníků způsobil, že se přednáška výrazně protáhla. Na samotnou ukázku roubování a očkování moruše černé na podnože moruše bílé už nezbylo mnoho času, přesto jsme si odnesli řadu cenných poznatků.
Právě přístup Ľudovíta Vašše na mě zanechal možná ještě větší dojem než samotný odborný obsah přednášky. Bylo vidět, že moruše a další ovocné stromy nejsou jen jeho prací, ale skutečnou vášní. Každému dotazu věnoval maximální pozornost, trpělivě vysvětloval i ty nejmenší detaily a ochotně se dělil o své dlouholeté zkušenosti. Přestože se program kvůli množství otázek protáhl, ani na okamžik nedal najevo netrpělivost nebo únavu. Právě za tento lidský přístup, ochotu předávat své znalosti a opravdové nadšení pro obor před ním hluboce smekám. Takových lidí si nesmírně vážím a jsem rád, že jsem měl možnost se s ním setkat.
Morus Londinium – příběh anglických moruší
Dalším bodem programu byla přednáška Petera Colese, která se konala v Domě záhradkárov. Tato budova byla během festivalu jedním z hlavních center dění. Kromě odborných přednášek zde návštěvníci mohli sledovat ukázky pěstování tradiční pukanecké lahůdkové cibule, navštívit místní vinotéku nebo si prohlédnout sušárnu a lisovnu ovoce, kde se představovaly tradiční způsoby zpracování místní úrody.
Peter Coles zde představil svůj projekt Morus Londinium, který mapuje historické moruše černé v Londýně a jeho okolí. Prostřednictvím fotografií ukázal řadu mimořádně starých stromů a přiblížil zajímavé teorie o jejich původu.
Velmi poutavě hovořil také o době krále Jakuba I., který podporoval rozvoj hedvábnictví. Právě s těmito snahami bývá často spojována historie moruší v Anglii, přestože skutečný příběh starých moruší černých je mnohem složitější. Zmínil rovněž středověké kláštery, kde se moruše černé pěstovaly již dávno před zrušením klášterů za vlády Jindřicha VIII., a právě u bývalých opatství lze dodnes nalézt některé z nejstarších stromů.
Přednáška trvala přibližně hodinu a podle mého odhadu si ji přišlo poslechnout nejméně šedesát zájemců.
Po stopách staletých moruší mezi vinohrady
Ve dvě hodiny odpoledne jsme se sešli u evangelického kostela, odkud vyrážela komentovaná prohlídka naučné stezky. Právě tato část programu se pro mě stala jednoznačným vrcholem celého festivalu.
Procházet se mezi vinohrady a spatřit na vlastní oči majestátní staleté moruše černé obsypané sladkými plody byl zážitek, který se jen těžko popisuje slovy. Mít možnost ochutnat je přímo pod korunami stromů, pozorovat jejich mohutné kmeny a nasávat neopakovatelnou atmosféru tohoto kraje byl splněný sen.
Po několika minutách jsme měli všichni ruce zbarvené do temně rudé barvy. Šťáva z dokonale vyzrálých moruší obarvila nejen prsty, ale leckomu i oblečení. Nikomu to však nevadilo. Právě naopak – všude kolem bylo vidět usměvavé tváře lidí se stejně „krvavýma“ rukama, kteří si tento okamžik užívali stejně jako my.
Slunečné počasí, vinohrady, kamenné sklepy, staré moruše a několik desítek nadšenců sdílejících stejnou vášeň vytvořily atmosféru, na kterou se nezapomíná. Celá procházka působila spíše jako setkání přátel než organizovaná exkurze.
Po návratu do městečka jsme se ještě osvěžili v místní hospůdce a kolem čtvrté hodiny odpoledne jsme plni zážitků vyrazili na cestu domů.
Pukanec, kam se budu rád vracet
Festival Pukanské kulinárium pro mě nebyl jen obyčejným výletem. Byl to den plný inspirace, odborných poznatků i nezapomenutelných zážitků. Především mě ale potěšilo vidět, že moruše černá není v Pukanci jen vzácným ovocným stromem. Je živou součástí místní historie, vinařské krajiny i kulturních tradic a každoročně kolem sebe dokáže shromáždit stále více lidí, kterým její osud není lhostejný. Za to patří organizátorům této skvělé akce velký dík.
Když jsem se cestou domů ohlížel za celým dnem, uvědomil jsem si, že právě Pukanec se stal místem, kde se symbolicky propojilo několik lidí a projektů, které spojuje společný cíl – poznávat, chránit a zachovat moruši černou pro další generace. Samotný Pukanec pečuje o své historické stromy a připomíná jejich význam prostřednictvím naučné stezky i festivalu. Ľudovít Vašš z domovstromov.sk svými dlouholetými pěstitelskými zkušenostmi pomáhá předávat praktické znalosti dalším zájemcům. Peter Coles prostřednictvím projektu Morus Londinium mapuje historické moruše černé ve Velké Británii. Ing. Karel Novák, autor českého projektu Hledá se moruše černá, který festival také navštívil coby jeden z návštěvníků, se věnuje vyhledávání a dokumentaci těchto vzácných stromů u nás. A někde mezi tím vším stojí i Morušová zahrada, která se snaží moruše nejen pěstovat a množit, ale také přibližovat jejich krásu dalším lidem prostřednictvím článků, fotografií a videí.
Velmi mě potěšilo i zjištění, že zkušenosti, které jsem během let získal při pěstování moruší, mohou být zajímavé také pro odborníky ze zahraničí. Když Peter Coles projevil zájem o mé pokusy s množením moruše černé vzdušným hřížením a požádal mě, abych mu o výsledcích napsal, bral jsem to jako velké ocenění i motivaci pokračovat v další práci.
Domů jsme si tentokrát neodváželi jen krásnou keramiku, knihy nebo morušový džem. Přivezli jsme si především cenné kontakty, spoustu inspirace a dobrý pocit, že péče o staré ovocné druhy má skutečný smysl. Moruše černá totiž nespojuje jen historii, krajinu nebo tradice. Především spojuje lidi.
Pokud máte moruše rádi stejně jako já, návštěvu Pukance vám mohu z celého srdce doporučit. Čeká vás malebné historické městečko, jedinečná vinařská krajina, staleté moruše černé obsypané sladkými plody a lidé, kteří svou lásku k tomuto výjimečnému stromu dokážou přenést na každého návštěvníka.
Já sám vím už teď, že jsem v Pukanci rozhodně nebyl naposledy.
