Čarodějnice v historii

Pálení čarodějnic dnes patří k velmi populárním lidovým zvykům u nás. Lidé se scházejí, pálí ohně a veselí se, často v převlecích za čarodějnice a černokněžníky. Ne vždy to však vypadalo takto. Magická filipojakubská noc z 30.dubna na 1.května patřívala mezi noci, kdy prý zlé a nečisté síly vládly větší mocí než jindy. Přečtěte si o historii tohoto zvyku, ať vás nic nepřekvapí, až vyrazíte na letošní "čarodějnice".

O půlnoci před sv. Filipem a Jakubem, kdy měly nečisté a zlé síly moc škodit lidem, se daly nalézt různě poschovávané, zakopané a před lidmi ukryté poklady. Aby se hledač pokladu dokázal před silami úspěšně bránit, musel prý mít při sobě květ z kapradí, svěcenou křídu a řadu dalších předmětů. Lidé věřili, že této noci v povětří poletuje spousta čarodějnic, letících na sabat. Proto se této noci také říká "noc čarodějnic".

Čarodějnice se před sabatem natíraly kouzelnými mastmi, s jejichž pomocí pak mohly na košťatech létat. Taková košťata prý bývala zhotovena z jasanového dřeva a z vrbových a březových proutků. Při reji byla volena královna sabatu, která potom vládla hostině a tanci - "čarodějnickému kolu" – to se tančilo pozpátku. Jídla vypadala sice lákavě, ale byla bez chuti a nezahnala hlad. Nesměl chybět ani kotel plný žab a hadů stejně jako nádoby s jedy. Čarodějnice se tu, jak lidé kdysi věřili, s oblibou proměňovaly ve vlky, psy a jiná zvířata a vyprávěly si, co všechno zlého se jim od posledního setkání podařilo lidem natropit.

Víra v nečisté síly, stará jako lidstvo samo, se časem proměnila v pověru, ze ďábel může svou moc na zemi uplatňovat pouze prostřednictvím lidí - čarodějnic a někdy i čarodějů. Zvláště staré ženy bývaly často podezřívány ze spojení s ďáblem a před uhranutím jimi se venkované bránili rozmanitými praktikami: před vrata domu i chlévu se pokládaly narýpané drny, dříve, než mohla čarodějnice vstoupit dovnitř, musela všechna stébla přepočítat, což jí trvalo až do rána, kdy její moc pominula. Stavení se kropilo svěcenou vodou, před vrata a na dvůr se zapichovaly pruty a pichlavé trní, aby se čarodějnice poranila, na ochranu před nimi se zapichovaly vidle a košťata. 

Na ochranu před čarodějnicemi se na vyvýšených místech pálily ohně, což jsou v některých krajích (zvláště v Německu) tradice velmi starého původu. Postupem doby se z výročních ohňů stalo "pálení čarodějnic". Mladíci zapalovali košťata a vyhazovali je do výšky, aby viděli čarodějnici létající v povětří. Jinde se věřilo, že je tak možno čarodějnici srazit k zemi.

Ochrana úrody a dobytka se zejména soustředila na noc filipojakubskou, kdy se vesničané chránili proti čarodějnicím, které očarovávaly a poškozovaly dobytek i úrodu. V ten den se prováděly pověry na ochranu chléva (zelené větévky na hnojiště, osypání chléva pískem), pálil se oheň, který měl ochránit úrodu a hospodářství od neúspěchu.

Čarodějnice však nebyly jen zlé. Těch, které znaly tajemství bylin, uměly zahánět nemoci a napravovat zlomeniny si lidé vážili. V některých jazycích dokonce slovo čarodějnice znamenalo "moudrá žena". Bylinkářky - vědmy - se vyznaly v tajích přírody. Věděly mnoho o působení rostlin, hub, kamenů, kovů, drahokamů, barev a vůní. Jejich poznatky, někdy zdánlivě nesmyslné a bláznivé, přispěly mnohdy k užitečným vědeckým objevům. A tak stará "přírodní magie" ovlivnila lékařství, chemii, biologii a fyziku. Kromě bylinkářek působili jako léčitelé i kováři a jejich manželky. Když kovářovy kleště vytáhly bolavý zub, hned přispěchala kovářka s hojivým obkladem. Ani tyto hodné "čarodějnice" to ale neměly lehké. Většina z nich se ve středověku stala obětí "honu na čarodějnice". Desetitisíce, možná statisíce (některé zdroje uvádějí dokonce miliony) nevinných žen byly odsouzeny a upáleny na hranicích po celé Evropě, ale i v Americe a také u nás. Připomeňte si například český film Kladivo na čarodějnice, který o této kauze pojednává.

Zdroj: České tradice, časopis NENUDA, Církevní rok a lidové obyčeje, knižní archív České tradice, internet