Libochovický měšťan Michal odbočil s cesty, která ho vedla do Třebenic, a vystoupil vzhůru na Hazmburk. Když se potěšil pohledem na kvetoucí kraj, vešel do hradu, aby si zase po delší době prohlédl zříceninu. Jak tak hradem bloudí, vidí pojednou před sebou otvor do sklepa, který tu dříve nebýval...
Dodal si odvahy, sestoupil dolů. Chvíli tápal ve tmě, konečně mu však oči prohlédly. Podél stěny zatuchlého sklepení spatřil státi dlouhou řadu vinných sudů. Obruče mnohých byly popraskané, avšak vinný kámen, jenž se v nich po dlouhá léta usazoval, držel se zpuchřelé dýhy pohromadě. Jeden ze sudů byl opatřen pípou, pod pípou stála dřevěná číše. I neodolal Michal zvědavosti, co v sobě sudy tají. Otočil pípou – a hle, ze sudu vytékalo čisté, vonné víno. Napil se, pochválil hlasitě perlivý mok a vrtě hlavou podivením nad tím objevem pokračoval dále ve své cestě.
V Třebenicích vyřídil své záležitosti a koupil tam dva džbány, aby si do nich na zpáteční cestě načepoval v hazmburském sklepě starého, vyleželého vína. Schylovalo se již k večeru, když poznovu vcházel do vinného sklepa. Naplnil si džbány, napil se, obrátil se s úsměvem na lících ke kamenným schodům. Tu – div divoucí! – v koutě u vchodu seděli za stolem tři vousatí, bělovlasí starci, oděni v dlouhé ovčí kožichy. Na stole svítila modrá lampa, před ní stály tři poháry s vínem, za ní prázdná kovová mísa. Michal se zachvěl leknutím, starci se však na něho pousmáli a nejstarší z nich mu řekl vlídně:
„Neboj se, nic zlého se ti nepřihodí. Jen jednu podmínku musíš dodržeti, chceš-li s námi našeho vína popíjeti. Kromě tebe a tvé rodiny nesmí nikdo tohoto vína okusiti!“
Druhý stařec vzal do ruky křídu a udělal na zeď, pokrytou plísní, vedle sebe dvě čárky.
Po něm vstal jejich třetí druh a vhodil ze svého měšce na mísu dva stříbrné groše. Michal rychle vyšel ze sklepa. Podivné počínání starců ho polekalo, jakmile však vyšel ze sklepení a ucítil závan svěžího větru, uklidnil se. S radostí, že lacino koupil a že je pozván k dalšímu hodování, ubíral se s plnými džbány k svému domovu.
Když vypil víno, šel Michal na Hazmburk se svými džbány pro nové. Zase byl vlídně uvítán, zas vyprovozen úsměvem. I pil od té doby vesele, nedbaje nic, že mu ve sklepení přibývá čárek a mísa na stole se plní groši. O posvícení, když se sešlo u Michala četné příbuzenstvo, pochlubil se hostitel svým výborným vínem. Zapomněl na příkaz, který mu dali starci, radoval se, jak všem hostům staré víno chutná.
O hostině se doslechli opatrní, moudří radní páni. Zavolali Michala, udeřili na něho, odkud béře víno. Nekupuje-li je od podloudníků anebo lotrů, kteří olupují kupce na cestách? Michal se dušoval, že jest víno poctivého původu, a konečně na nátlak konšelů se přiznal, že si pro ně chodí do vinného sklepa v Hazmburku. Nevěřili Michalovi, poručili mu, by jim na důkaz svého tvrzení vína toho z hradu donesl. Michal šel. Našel v hradě vše tak, jak tomu bývalo jindy. Jen starci, zahalení těsně v kožichy, uvítali ho zasmušilými pohledy svých zapadlých očí. Naplnil džbány, zamířil k východu ze sklepení. Avšak dříve nežli překročil práh, zastoupili mu starci zpáteční cestu. Jeden z nich spočítal čárky na zdi, přeškrtl je křížem, druhý vsypal Michalovi do opasku stříbrné groše z mísy. Třetí mu vzal z rukou džbány a víno z nich vylil. Pak všichni tři na něho zahrozili a beze slova ho vykázali ze sklepení. Sotvaže vyšel na světlo, zarachotilo to za ním hromem a sklepení se navždy zasulo.
Michal se skácel k zemi. Když nabyl vědomí, blížilo se právě k půlnoci. Měsíc prohlédal okénkem v mracích, na věži houkaly sovy. Vstal, protřel si oči, sáhl si na hlavu nevěda, zda sní či bdí. Dole v Klapém počaly na věži tlouci hodiny. „Jedna, dvě, tři…“ počítá Michal a napočetl rovnou dvanáctku. Tu slyš! – v horní věži zazněly drobné zvonky, jako když kněz při mši pozdvihuje monstranci…Michal se ohlédl k Bílé věži, spatřil, jak se tam řadí ponurý pohřební průvod. Kněz vpředu, za ním nosiči s rakví, za rakví žena a děti…Kráčejí neslyšně, jako stín se šinou dolů k Černé věži. Když přišli před Michala, ozářil měsíc jejich bledé tváře i mrtvolu ležící v otevřené rakvi. Michal vzkřikl překvapením a zalomil rukama, neboť – jaká hrůza! – v rakvi byl on sám a v pohřebním průvodu jeho žena a děti…
Posedlý děsem chtěl uprchnouti z hradu, nemohl se však nijak hnouti s místa. Prožívaje v duši nová a nová muka, zůstal tu přimrazen až do svítání. Vrátiv se domů, musil ulehnouti, neboť jím počala lomcovati krutá zimnice. Jen stěží vypověděl, co zažil v zahradě, jaké tam měl hrůzné vidění, a upadl opět v bezvědomí. Uslyšeli o tom konšelé, poslali na hrad „serbusa“ (obecního posla), aby zjistil, co je na Michalově řeči pravdy. „Serbus“ přinesl z hradu Michalovy džbány i kopu grošů, které tam Michal vytrousil ze svého opasku. I neměli konšelé již déle pochybnosti o tom, že to bylo vskutku víno ze sklepa v Hazmburku. Pravdivost svého líčení potvrdil Michal sám: za týden nato nesli ho sousedé v rakvi ke hřbitovu. Džbány, s nimiž chodil na Hazmburk pro víno, zůstaly na libochovické radnici, kde ještě v polovici 18. století bylo možno si je prohlédnouti.
