Pověst o Bořeni


Skalnatý vrch Bořeň nad Bílinou prý připomíná svým tvarem lva jako bedlivého ochránce našich hranic v Krušných horách. Vypravuje se také, že uvnitř vrchu lze najít i všelijaké poklady, které se smrtelníkům otvírají pouze na Květnou neděli, které však hlídají skřítkové, nebo dokonce strašliví draci...

Přesto ale převislý vrchol Bořeně nejspíše vedl vypravěče pověstí k tomu, že ho spojovali se sebevražedným skokem ženy jménem Bořena. Protože už prý Bořena, bájná manželka vojvody Kroka (i když kronikář Václav Hájek z Libočan ji nazývá Nivou) a matka tří dcer, Kazi, Tety a Libuše, tak učinila. Když prý Krok v roce 709 v požehnaném věku osmdesáti šesti let zemřel a byl stejně jako praotec Čech slavně pochován ve Ctiněvsi nedaleko Řípu, utápěla se jeho žena v nezměrném žalu.

Jako tělo bez duše prý bloudila krajem nevědouc, kam ji nohy nesou, dostala se až k Bílině, kde ji upoutala vysoká skála. Těžko už vědět, jak dlouho trvalo, než se dostala na vrchol, aby pak se zármutkem shlížela na krajinu pod sebou. Ale jakmile se zahleděla dolů na hladinu řeky, vinoucí se jako stříbrná stuha, strnula: právě zde se na ni usmívala Krokova tvář! Snad Bořenu v její bolestné představivosti k sobě manžel přivolával, snad k ní ruce vztahoval…Vrhla se ze skály do jeho náruče a jen neznatelný úsměv, naznačující, že konečně našla věčný pokoj a smír, zdobil ve smrti její usouženou tvář. Od té doby nese vrch její jméno.