Od pravěku až k příchodu Slovanů
Území Velemínska, kde leží Režný Újezd, se nachází ve vyšších a méně úrodných polohách milešovského Českého středohoří – přesto zde lidé žili už v neolitu (asi 8 000–5 000 př. n. l.). Důležitá obchodní cesta, později známá jako Chlumecká, dokazovala, že i tyto kopcovité části nebyly odříznuté od světa. Archeologické nálezy – kamenné nástroje na Milešovce, Ostrém u Března či Radobýlu – ukazují na tehdejší úctu ke kultu hor. Na vrchu Boreč se našel depot pazourkových nástrojů z eneolitu a střep z pozdní doby bronzové (1050–750 př. n. l.), připomínající dávné osídlení.
Ve střední době železné, zejména v laténském období (asi 450–0 př. n. l.), sem přišli Keltové – kmen Bójů, od nichž pochází i název Bohemia. Keltská sídliště navazovala na kamenné lomy u Opárna a Malých Žernosek a táhla se přes Lhotku až ke středu Lovosic. Tato území se stala významným výrobním, obchodním a kulturním centrem. Keltskou éru postupně ukončila expanze germánských Markomanů (asi 50–9 př. n. l.), jejichž kontakty s Římany dokládají nálezy mincí v Lovosicích.
Masivní pohyby národů po vpádu Hunů roku 395 přinesly další změny. Na konci 5. století sem přišli Lombardové, kteří se později přesunuli do Podunají a severní Itálie. Jejich odchod otevřel prostor slovanským osadníkům od 6. století, kteří postupně kolonizovali úrodná území Lovosic a Nučniček i vyšší polohy Českého středohoří. Dnes nám jejich přítomnost připomínají slovanská pohřebiště (Černčice u Milešova)(1), hradiště (Vlastislav) a první hrady na vrcholcích kopců.
Původ a vývoj názvu vsi
Název Režný pochází ze staročeského slova pro žito – rež. Původně se však ves nazývala jen Újezd, což označovalo vyhrazené, často zalesněné a neobydlené území, které bylo nejdříve potřeba „obejít na koních“, aby bylo jasně vymezeno, než mohlo být darováno novým osídlencům. Na menších pozemcích, kde stačilo oběhnout hranice, se používal výraz ochoz.
Historické prameny ukazují proměnu názvu v čase: v roce 1630 se ves uvádí česky jako Újezd u Borče, zatímco na konci třicetileté války (1648) už najdeme kompletní podobu názvu, psanou německy, jako Reschny Aujezd(2).
 |
| Matriční záznam o Režném Újezdě, tehdy ještě Újezdě u Borče, z roku 1630 |
První písemná zmínka a tvrz v Režném Újezdě
První písemná zmínka o Režném Újezdě sahá do roku 1366, kdy se objevuje jméno Mikuláše z Újezda, později z Ctiněvsi(3). Starší zmínky, jako například Přeslav z Újezda z roku 1276, se s největší pravděpodobností vztahují k Bílému Újezdu.
V jihozápadní části vesnice, v zahradě č.p. 2, vznikla pravděpodobně po polovině 14. století gotická tvrz. Její existenci dnes připomíná kruhové tvrziště o průměru asi 25 metrů – konkrétně viditelné z vnější hrany příkopu na jižní straně. Mikuláš z Újezda držel ves až do roku 1386(4).
Od roku 1418 se Újezd stal součástí nedaleké vsi Boreč, kde stála tvrz, později přestavěná na zámek(5). V roce 1547 držel Režný Újezd spolu s Borčem Kryštof z Berbisdorfu(6). Přesně, jak tvrz vypadala, nám historické prameny bohužel neříkají, takže můžeme jen spekulovat.
Vzácné fotografie z roku 1989 zachycují zbytky tvrziště těsně před jeho likvidací v 90. letech minulého století. Na snímcích lze rozpoznat zarostlou hromadu suti a stopy příkopu, který ji kdysi obklopoval. Velký dík patří panu Petru Randusovi, který mi tyto cenné fotografie poskytl.
 |
| Někdejší tvrziště v Režném Újezdě, 1989 (foto P. Randus) |
Třicetiletá válka a noví osidlenci
Během třicetileté války (1618–1648) byla vesnice ještě převážně česká, což dokládají dochované matriční záznamy. Setkáme se zde s jmény jako Kubíček (Kubiczek), Novák (Nowak) nebo Mlynář (Mlinarz).
Režný Újezd ležel přímo u bývalé vozové cesty do Saska, a tak nebylo možné, aby jej vojenské vpády minuly. Nepřátelská vojska pravidelně plundrovala a vypalovala vesnice i města, a obyvatelstvo Režného Újezda se výrazně zredukovalo.
Po skončení bojů šlechta přivolala nové osídlence, často německy mluvící, aby vesnici obnovili. Tento přesun lidí potvrzuje i pozoruhodná změna v matrikách – po roce 1648 se vedle českých jmen objevují převážně německá jména, připomínající nové osadníky, kteří postupně oživili zdecimovanou obec.
Nejstarší domy, pan Hacker a poplužní dvůr
 |
| Bývalý poplužní dvůr čp. 2, Režný Újezd, 2007 |
Ve vsi se dodnes dají najít zbytky původního domu čp. 1, který stál hned vedle dnešního čp. 13 u požární nádrže. Bohužel, v 60. letech minulého století byla střecha i nádherná dřevěná pavlač údajně rozebrána obyvateli z vedlejší vsi, a tak dům rychle chátral. Z kdysi krásné stavby se dnes dochovala jen ruina(*).
Nejstarším stále obytným domem v Režném Újezdě je bývalý poplužní dvůr čp. 2 (na obrázku). Tento panský dům spravoval půdu, k níž patřila robotní a námezdní síla, a až do novověku byla tato půda osvobozena od daní.
V roce 1770, kdy byla zavedena povinnost označovat domy popisnými čísly, se k domu čp. 2 v matrikách objevuje jméno Georgius Hacker. Jeho předek je zaznamenán už v roce 1695 a vůbec nejstarší nalezený zápis o této rodině pochází z roku 1675, kdy rukopis připomíná spíše jméno Köcher. Dům však byl s největší pravděpodobností postaven ještě dříve, možná na místě původní dřevěné stavby.
Rodina Hackerů zde žila po tři století, pečovala o stodoly, chlévy, ovocný sad a polnosti. Součástí usedlosti byla také sušárna ovoce, která stála v zatáčce pod vsí až do roku 2021, kdy byla zbourána. Díky těmto objektům i matrikám se můžeme alespoň částečně vcítit do života, který zde generace Hackerů vedly.
| Dům: | Obyvatelé |
| 1 | Nowak, Weber, Pitchman |
| 2 | Hacker |
| 3 | Kreis |
| 4 | Pergelt |
| 5 | Rulf, Klepsch |
| 6 | Gut, Demel, Hanausch |
| 10 | Archa, Faber, Pilný |
| 11 | Reichel |
| 12 | Gall |
| 13 | Hacker, Nowak, Broch |
| 14 | Moritz, Zelinka, Cibulka |
| 15 | Schwenke, Krahulík |
| 16 | Fritsch, Wenzl, Jellinek, Kučera |
| 17 | Fröhlich, Reichl |
| 18 | Melzer, Patzelt, Schneider |
| 19 | Schweizer, Veit |
| 25 | Krahulík |
Předválečný a poválečný stav, pěstování vinné révy
 |
| stará pohlednice, pravděpodobně přelom 19./20. století |
Odsun Němců a noví příchozí obyvatelé
Na konci 19. století se do oblasti začali stěhovat další Češi, částečně díky výstavbě železnice, a počet českých obyvatel v Režném Újezdě postupně rostl. V této době vznikl v domě čp. 18 také hostinec, který od dvacátých let 20. století nesl název U Gallů(8).
S pozemkovými reformami přicházeli do vesnice další kolonisté z vnitrozemí. K roku 1930 měla obec již 31 domů a 160 obyvatel. Vztahy mezi českými a německy mluvícími obyvateli byly přátelské.
Situace se změnila po roce 1938, kdy se pohraniční území stalo součástí Velkoněmecké říše. Po osvobození v roce 1945 bylo německy mluvící obyvatelstvo odsunuto. Pamětníci vzpomínají, že obyvatelé byli tehdy shromážděni v místní kapličce, než byli vyvezeni pryč. Do opuštěných domů se postupně nastěhovali noví osídlenci z Čech, Slovenska a v roce 1947 také Češi z Volyně.
Jedním z mála, kdo zůstal, byl Franz Hacker (nar. 1884) z domu čp. 2. Ve svých 61 letech se přestěhoval do dnešního čp. 13 a díky věku a místní podpoře nebyl odsunut. Podle matrik měl tři sourozence: bratra Karla (nar. 1886), který zemřel v roce 1921 pravděpodobně následkem 1. světové války, a sestry Marii Anastazii a Emílii, o kterých se bohužel dochovalo jen jméno. O osudu případných potomků Hackera se zatím nepodařilo zjistit nic konkrétního; je možné, že byli v době odsunu již dospělí a žili jinde.
Z pamětnických vyprávění se dochoval i smutný příběh paní Hackerové: jednoho večera se ztratila na Borči, a místní obyvatelé ji našli u hájenky mrtvou. Franz Hacker dožil svůj život v poklidu v čp. 13 a udržoval dobré vztahy s novými osídlenci, kteří se o něj starali(*).
Struženka - Slaměná hospoda
Název osady pochází z německého Strohschenke, tedy „Slaměná hospoda“. První písemná zmínka o této panské hospodě sahá až do roku 1688. K objektu hostince patřila také panská kovárna a možnost ubytování pro cestující či obchodníky, kteří putovali po frekventované trase.
Hostinec fungoval minimálně do roku 1896, pravděpodobně však byl uzavřen ještě před vypuknutím první světové války. Kovárna byla mezitím zbourána a dnes je budova někdejší hospody v soukromých rukou(8). Přesto místo stále nese stopy své historické role jako zastávky, kde se zastavil cestovatel i místní obyvatel, a připomíná časy, kdy Struženka byla živým bodem na cestě mezi vesnicemi a panstvími.
 |
| někdejší vozová cesta prochází vsí Struženkou. V pozadí Režný Újezd s vrchem Boreč |
Období po revoluci a současnost
Po roce 1990 se Režný Újezd stal součástí obce Velemín, kde sídlí obecní úřad. Od té doby vesnice pomalu ožívá a začíná se postupně renovovat a rozrůstat. K roku 2001 zde žilo pouhých 11 obyvatel a stálo 8 domů, ale život ve vsi se nevypařil – spíše se měnil a připravoval na novou éru.
V roce 2008 začaly rozsáhlé stavební práce spojené s dostavbou dálnice D8 z Lovosic směrem na Ústí nad Labem. Nová trasa vede nad současnou silnicí E55 a nad vsí Bílinkou a Struženkou, a i když stavba zasáhla okolní krajinu, otevřela zároveň nové možnosti dopravního spojení a rozvoje pro obyvatele Režného Újezda. Vesnice tak pokračuje ve své dlouhé historii – od neolitických osadníků, přes středověké tvrze, vinařské svahy a poplužní dvory, až po moderní dobu, kdy se staré tradice setkávají s novou infrastrukturou a životem současné komunity.
 |
| Struženka a v pozadí začínající výstavba úseku dálnice D8 z Lovosic na ÚnL, v roce 2008 |
K roku 2011 se počet obyvatel zvýšil na 36 a domů přibylo na 15. V roce 2014 byla opravena fasáda místní kapličky a o dva roky později se vesnice dočkala několika významných novinek. Byla instalována nová turistická informační tabule, centrum vsi dostalo nový asfaltový povrch a byla zrenovována naučná stezka NPP Boreč, která začíná a končí právě v Režném Újezdě.
Rok 2016 byl pro vesnici zvlášť významný. Byla vydána turistická známka č. 2168 Vrch Boreč a turistická vizitka č. 3666 Vrch Boreč, což bylo výsledkem aktivit místních obyvatel, kteří téhož roku otevřeli Morušovou zahradu – originální ovocné arboretum s kioskem nabízejícím občerstvení a suvenýry. I když byl kiosek i zahrada v roce 2019 uzavřeny pro veřejnost, turistické sběratelské předměty zůstávají k dispozici v Infocentru Lovosice.
(*) vyprávění místních starousedlíků
(1) Milešovka a okolní kraj v pravěku a raném středověku (PhDr. O. Kotyza)
(2) Matriční záznamy - online (SOA Litoměřice)
(3) Místopisný slovník historický království Českého, strana 922 (A. Sedláček)
(4) Zaniklé hrady, zámky a tvrze Čech, Moravy a Slezska po roce 1945, strana 296 (F. Musil, M. Plaček, J. Úlovec)
(5) Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Severní čechy, strana 399 (Svoboda)
(6) Topograficko-statistický slovník Čech, strana 869 (J. Orth, F. Sládek)
(7) O českém vinařstí, strana 19 (J. Šimáček, F. Hiller)
(8) Krčmy, hospody a restauranty aneb průvodce po starých pohostinstvích v Lovosicích a okolí (J. Skalský)