Hrad Hazmburk je dominantou poohří. Jeho dvě majestátní věže jsou vidět široko daleko a od nepaměti přitahovaly umělce. Vzpomeňme třeba Karla Hynka Máchu, který se o krásné siluetě Hazmburku svěřuje svému příteli Eduardovi. Tato pověst vypráví o nešťastné lásce mladé Lucie a Věslava...
Za letních nocí, když ve vsi pod Hazmburkem odtroubil ponocný jedenáctou a kraj se ponořil v noční dumy, vyplynula z temných hradních zřícenin postava dívky v bílé říze, s rozpuštěnými vlasy. Kráčela opuštěnými nádvořími hradu, žalostně vzdychala. Po každém vzdechu skanula jí z prsou na zem drobná krůpěj krve. Kam dopadla, tam vyrostl rudý, krvavý kvítek. Byl to duch Lucie, nešťastné dcery Mikuláše Zajíce, pyšného pána hradu Hazmburka. Jak nelítostně rozhodoval o svých poddaných, tak bezcitně zkrušil pan Mikuláš srdce své mladé, krásné dcery. Vybral jí za ženicha saského kurfiřta, protože byl korouhevným pánem, a uspořádal k jeho poctě slavný turnaj. I sjelo se k turnaji panstvo ze širého kraje i hosté ze sousedních Sas, rytíři v pozlaceném brnění, na koních, jejichž čabraky byly protkány zlatem a ozdobeny drahým kamením, až oči přecházely od vší té nádhery a lesku.
 |
| Výhled z hradu Hazmburku |
Pozornost Luciinu zaujal rytíř, oděný ze všech nejprostěji. Jen železo a kůže chránily jeho tělo, zato však si vedl ze všech nejstatečněji a saské rytíře, kteří provázeli kurfiřta, jednoho po druhém vyhazoval ze sedla. Na rtech diváků lpěla otázka, kdo je ten neznámý, cizí rytíř, na jehož štítě chybí erb. Když byl pozván, aby zdvihl hledí, zastavil se před Lucií, stojící s otcem, a odhalil svou tvář. Byl to Věslav, syn chudého zemana z Košťálova. Lucie zahořela v tvářích, podala mu ruku, postavila se mu po boku. „Otče, miluješ-li mě,“ prosila žádostivě, „dovrš moji radost a dovol, bych se místo s kurfiřtem zasnoubila s Věslavem!“ Pan Mikuláš zakabonil líce, zadumal se a rychle sbíral myšlenky, jakou léčku by měl nastrojiti, aby se zbavil Věslava a dceřino srdce navždy odloučil od chudého syna zemanského. „Svoluji,“ řekl, obrátiv se k Věslavovi, „avšak kladu si jednu důležitou podmínku. Dříve, nežli ti dám svou dceru, musíš odejíti do světa a přivésti na můj hrad živého, spoutaného draka!“ Věslav odešel do světa, tužil své síly v turnajích a pátral tam po zlém, živém draku…Opuštěná dívka tesknila a vadla hořem, strachujíc se, že Věslav zahyne v nerovném boji, že se nikdy nevrátí v její náruč zpátky. Pan Mikuláš si zatím stavěl v Budyni zámek. Chtěl do něho uvésti svoji smutnou dceru, která zůstávala věrna Věslavovi a odmítala všechny ženichy. Dříve než se přestěhoval do nového sídla, zemřela Lucie steskem a žalem.¨
 |
| Pohled na "černou věž", hrad Hazmburk |
I dal ji pan Mikuláš, který teprve nyní pocítil lítost nad svým zlým činem, uložiti do skleněné rakve a k rakvi kázal postaviti svíce. Potom opustil hrad, který se stal hrobkou jeho nešťastné dcery, a odstěhoval se na Budyni. Sedmý rok táhl nad Hazmburkem od té doby, co zůstal opuštěn, když tu v podvečer podzimního dne kdosi zabušil na jeho bránu. „Hej, otvírejte!“ ozval se zvučným hlasem. „Jdu na noc a přivádím s sebou zkroceného draka, jak bylo přáním hradního pána.“ Z okénka nad branou vyhlédl ven polekaný vrátný. „Kdo jsi? Zde nikdo nebydlí…Hledáš-li pana Mikuláše, musíš zajíti na Budyni.“ „Jsem Věslav Košťálovský,“ odpovídal návštěvník. Byl osmahlý a zjizvený v tvářích, čelo měl zbrázděno od stesku, bojů a utrpení. „Kde je Lucie, rytířova dcera?“ zeptal se dychtivě, jat neblahým tušením. „Lucie?“ – opakoval vrátný – „Lucie zemřela a odpočívá zde na hradě v rakvi.“ Věslav zaúpěl, jako by mu střela proklála srdce. Vešel do hradu, drak v patách za ním. Vrátný ho zavedl do místnosti, kde ležela mrtvá nevěsta. Rozžehl svíce, vyšel tiše ze síně. Rytíř se vrhl v zoufalém bolu k nevěstině rakvi, štkal a naříkal si, zatím co z ňader Luciiných tryskaly krůpěje krve.
 |
| "bílá věž", hrad Hazmburk |
Když ráno vrátný nahlédl do komnaty, ležel tam Věslav mrtev. Uložili ho do rakve, postavili rakev vedle Lucie, pomodlili se za nešťastné milence v budyňském kostelíku. Drak zůstal u nich na stráži. Nepřijímal žádné potravy, tesknil, až konečně zdechl. Hazmburk, stav se hradem ze smutné pohádky, hynul opuštěn a rozpadal se v trosky. Rudé kvítky, podobné krůpějím krve, jež rok co rok vykvetou na hradním nádvoří a pod hradbami, neustávají upomínati na tento truchlivý, žalostný příběh.
zdroj: internet
